O tom, jaké je to adoptovat psa z útulku se vždycky hodně namluví. Pokaždé ve stylu jak jsou ti pejsci vděční a je to největší požehnání. Co vám už ale nikdo neřekne je, že u každého adoptovaného pejska trvá nějakou dobu, než se společně sžijete a začne vám na cestu svítit slunko. Do té doby to ale může být pěkný očistec. Budu vám dneska vyprávět, jak jsem adoptovala ohaří princeznu Zuzanu, moji životní psí lásku, a jak dlouho trvalo, než jsem si byla úplně 100% jistá, že ji do toho útulku nepůjdu vrátit.
Moje vyprávění o Zuzce už se tady na blogu párkrát objevilo. Svoje zkušenosti nevyprávím ani z pozice chovatele ani z pozice odborníka, jsem prostě jenom člověk co má psa a dějí se mu věci. Nedávno jsem se při venčení dala do řeči s jednou paní, a když jsem jí vyprávěla o Zuzky útulkové minulosti, říkala: no jó, to vám musela být hrozně vděčná, že jste ji zachránila, takový jsou nejhodnější… Došlo mi, jak je tenhle stereotyp častý. Možná jsem nějaký speciální případ, ale u nás to rozhodně takhle růžové nebylo. Popíšu vám naše začátky.
Jak to bylo, pohádko?
Svého vysněného ohaře jsem hledala pár měsíců. Věděla jsem, že chci dospělého psa, protože jsem z tu dobu neměla znalosti ani kapacitu na výchovu štěněte. Na plemeni německého ohaře jsem zase trvala, protože už jsem jich za svůj život pár potkala a zamilovala jsem se do jejich elegance i klidné povahy. A najednou střih a já stojím před trojským útulkem a na zbrusu novém vodítku vedle mě stojí moje opravdická ohařka. Mrzne, mám plné kapsy dobrůtek, aby si mě oblíbila a jsem dojatá. Zuzku ale evidentně přívěsek na konci vodítka ve formě nového člověka nezajímá, zatáhne a pustíme se z kopce k Vltavě.
A pokud také uvažujete o adopci, tady jsme připravili malého průvodce.
Chyba lávky
Před Zuzanou jsem žádného svého psa neměla. Vždycky jsme ale měli psa rodinného, takže jsem si o sobě naivně myslela, že jsem na tohle připravená, že se svým novým psem budu umět mluvit i vycházet čistě proto, že psy miluju a oni to poznají. S nějakým jiným pejskem by to možná vyšlo, ale sebevědomá alfa samice Zuzana se mnou očividně měla jiné plány. Sice jsem četla spoustu věcí o výcviku a životě se psy, na tohle jsem ale připravená nebyla. Zuzana strašně tahala na vodítku, takže se každá procházka stala bojem o přežití. Přeskakovala 1,70 m vysoké ploty a vůbec mi způsobovala infarktové stavy na každé procházce. Byla nezávislá a nevyzpytatelná.
Lovecký pud v hlavní roli
Samozřejmě, že mě napadlo, že když si pořídím ohaře, bude ho lov zajímat o něco víc než ostatní psy. Tohle jsem si ale stěží uměla představit. Zuzana se vrhala po myších, veverkách, holubech a jejím největším úhlavním nepřítelem byly kočky. V tuhle chvíli jí úplně vypnul mozek a já ji nebyla schopná kontrolovat. Došlo to až tak daleko, že jsme nechodily po setmění ven, protože to všechny vjemy zesílily a s mojí princeznou to opravdu bylo k nevydržení.
Ach ta shánčlivost
O psech z útulku je všeobecně známé, že jídlo milují nadevše. Zuzka, kterou jako štěně někdo uvázal v lese, a potom utekla snad od deseti různých páníčků a toulala se po ulicích, pokud jde o jídlo, byla zvyklá se o sebe postarat. Jak novému pejskovi vysvětlíte, že už se o svoji misku nemusí bát, když je schopný svůj pouliční úlovek pozřít klidně i s obalem. A tak jsem si musela osvojit různé techniky, jak otevřít nenechavou ohaří tlamu a předejít katastrofě. Často jste nás mohli vidět v parku jak tiše zápasíme o nějakou vábnou věc uzmutou z odpadkového koše. Tyhle situace mě rozpalovaly doběla
Je tohle pro mě?
Navíc se zdálo, že si svůj nový domov moc neoblíbila, vztah si ke mě budovala jen velmi pomalu, k hračkám se stavěla apaticky a já si po pár měsících říkala, jestli jsem si neukousla moc velké sousto a jestli jsem svému psovi vůbec schopná poskytnou šťastný domov. Procházky byly velký stres a to všechno okolo taky, ale já tušila, že v Zuzaně dříme hluboko ukrytý skvělý pes a chtěla jsem ho pomocí trpělivosti a empatie postupně objevit.
Konec dobrý
A nakonec se ukázalo, že se vyplatilo si počkat. Pracovaly jsme společně, učily se, postupovaly krůček po krůčku. Z původní ignorace se stalo to, že se ode mě můj pes odmítá hnout. Dostala jsem toho nejvěrnějšího parťáka, jakého jsem si mohla přát. A ano, Zuzka vždycky bude poněkud výstřední a nepředvídatelná, ale na to jí ráda dám prostor. Na nudu si rozhodně stěžovat nemůžu.
Poučení z adopce psa na závěr? Připravte si moře trpělivosti a lásky, která se vám stonásobně vrátí.
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: redakce
Náš život se slepým psem – část 10. „Ó jak já umím krásně překážet…!“