Fakt, že z někoho vyroste skrz na skrz psí člověk, má často kořeny v nejranějším dětství. Tam se totiž často formuje náš první vztah ke světu, se kterým potom kráčíme dál vstříc novým zážitkům A já jsem moc vděčná, že v tomhle životním obdobím mě osobně provázel jeden výjimečný pes, díky němuž se teď na své čtyřnohé přátele mohu obracet s láskou a důvěrou a mít z nich společníky na celý život. Kdoví, jak by to vypadalo, kdyby moji rodiče toho křížence baseta jednou na sklonku léta nezachránili.
Na to, jak správně uchopit soužití dětí a psů v jedné domácnosti existuje dnes takové množství návodů, až se vám z nich zatočí hlava. Já jsem vyrůstala na začátku divokých devadesátých let, a úzkostnost rozhodně nepatřila do základní výbavy mých rodičů, za což jim děkuji. Vlastně vůbec nevím, jestli bych dokázala s takovou samozřejmostí přivést zatoulané odrostlé štěně do domácnosti, kde se batolí ani ne roční dítě. Naši se toho ale nebáli a já tak na několik sladkých dětských let získala spojence, který postupně vyrůstal se mnou.
Zuzana v pangejtu
Srpnová neděle, všechno žhne, skoro se nehýbá vzduch. Zatáčkou kdesi uprostřed šumavského předhůří projede ohavná béžová Škoda 120 mých rodičů, pak prudce zabrzdí a couvá několik desítek metrů zpátky. Pak se u spolujezdce otevřou dveře, drobná žena vyskočí do příkopu u silnice a když se vrací, má plnou náruč černo-bílého chlupatého nadělení. Asi takhle nějak mohla vypadat scéna, když moji rodiče našli mou novou psí vychovatelku. A protože bylo zrovna 11. srpna, pojmenovali ji Zuzana.
Přijde vám to jméno povědomé, ze všech mých vyprávění o mé současné feně Zuzaně? Ano, jmenují se stejně a představte si, že jsem jí to jméno nedala já. Zuzana už se jmenovala, když jsem si pro ni do útulku přišla . Na reinkarnace moc nevěřím, ale jako úplná náhoda mi to také nepřipadá.
Můj věrný parťák
Moji rodiče tehdy projížděli okolní vesnice a hledali Zuzčiny původní majitele. Dokonce narazili na nějakou stopu, ze které bylo ale patrné, že se nechtěného štěněte chtěli původní majitelé zbavit. Zželelo se jim tedy legračního hybrida, který byl dlouhý jako dva jezevčíci, stejně tak nízký, statnější a korunovaly ho dvě dlouhé plandavé basetí uši. Rychle jsem se s novým psem skamarádila. Zanedlouho se z nás stala nerozlučná dvojka, která trávila většinu času na našem kuchyňském linoleu a dělila se o granule.
Vůdce smečky
Zuzana byla opravdový samorost. Měla nezkrocený lovecký pud a když ji to popadlo, kolikrát se ztrácela na celé dny. Doma se mnou udržovala tiché spiklenectví, na ostatní členy rodiny ale zkoušela psí kusy. Moje starší sestra, které bylo v té době kolem deseti, mě každé ráno budila s tím, že jí Zuzana ukradla penál nebo bačkory. Já jsem byla totiž jediná, kdo jí uloupené věci dokázal sebrat. Naši fenku dokonce naučili, aby mě v zimě tahala na bobech. Když ale měla vézt někoho jiného, bylo jisté, že to s ním vezme přes nějaké solidní ostružiní.
Opravdové spojenectví
Když už jsem byla trochu větší, byla jsem si našeho nevšedního pouta víc vědomá a začala jsem ho samozřejmě využívat. Schovávala jsem Zuzce zbytky od večeře, nebo jsem ji večer snažila propašovat do postele, na což bylo v naší domácnosti přísné embargo. Možná je to celé pokřivené časem, dětským vnímáním a výpadky paměti, ale já na tohle období vzpomínám jako na jedno z nejšťastnějších v mém životě. Horší už bylo, že můj pes začal být velmi protektivní, což jednou vygradovalo na návštěvě u mojí šumavské babičky. Seděla jsem se Zuzkou v kuchyni na podlaze a šťourala se jí v tlapkách. Babička se ohradila, abych psa netrápila, já nedbala, tak mi jedna přilétla a v tu ránu měla babička psa zakousnutého na ruce. Na tuhle historku dlouho nikdo nezapomněl.
Kam to až zajde?
Asi si říkáte, co přišlo pak. Možná kdybychom dostaly se Zuzanou ještě víc času, staly by se z nás opravdové postrachy okolí. Nevychovaný psí puberťák, který poslouchá jenom čtyřleté dítě, to je celkem výbušná kombinace. Zuzku nám naneštěstí ale někdo otrávil, takže se konec téhle pohádky asi nedozvíme. Vím jen, že tenhle odchod mne velice bolel, přišla jsem o kamaráda a ani jsem nerozumněla jak.
Fakt, že jsem mohla vyrůstat v takovém skvělém vztahu mi pomohl, aby ze mě nakonec vyrostl opravdový psí člověk, který k psům přistupuje s láskou a důvěrou. Láska ke zvířatům se tak formuje už od dětství a je vlastně tak trochu na rodičích, jak to bude. Teď už tedy vím, že mít skvělého kamaráda, který je tím nejlepším parťákem na světě je pohádkou, jakou by měl splnit snad každý rodič. A já těm svým za to děkuji.
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Photo by Clint McKoy on Unsplash