Bojová plemena psů – strašák, který vlastně neexistuje

Bojová plemena psů – strašák, který vlastně neexistuje

Hrozivé příběhy o napadení člověka psem rozvíří český mediální prostor periodicky každých pár měsíců. V minulosti byly takové incidenty často spojovány se psy, které u nás označujeme jako bojová plemena. Většina kynologů ale tvrdí, že tento termín je dnes už zastaralý a neprávem na ně vrhá stín.

Za agresivním chováním psa přitom zpravidla nestojí jediný faktor. Roli může hrát genetická výbava, socializace, předchozí zkušenosti, zdravotní stav i způsob, jakým člověk psa vede a v konkrétní situaci zvládá. Páníček za to, jak se pes chová, navíc nese i právní odpovědnost.

V médiích se o těchto případech často mluví v souvislosti s dětmi nebo staršími lidmi, což zvyšuje emocionální náboj celé situace. Ačkoli jsou tyto incidenty hrozné a nezanedbatelné, statistiky ukazují, že pes těžce zraní nebo usmrtí jen velmi malý počet lidí. Většina nehod by se dala předejít důslednou výchovou a zodpovědným přístupem, což většina páníčků zvládá bez problémů.

V tomto článku se podíváme na mýty a fakta o bojových plemenech psů, vysvětlíme, jakou roli v chování psa hraje plemeno, výchova a prostředí, a zaměříme se na příčiny agresivního chování.

Bojová plemena jako zavádějící kategorie

Psi byli cvičeni k boji už v dávné minulosti. Nejstarší písemné zmínky o psích zápasech pro zábavu pocházejí už z dob starého Říma, kdy byly tyto zápasy součástí krutých her, které měly pobavit diváky. Psí zápasy postupně téměř vymizely, stala se z nich však zavrženíhodná nelegální aktivita, která stále bují v různých částech světa, včetně některých částí Evropy.

Samotné plemeno proto nelze automaticky označit za zlé nebo nebezpečné a už vůbec ne hodnotit každého psa stejně. Když se podíváme do historie, zjistíme, že mnohá plemena, která jsou dnes označována za bojová, byla původně chována pro zcela jiné účely, například pro pastevectví, obranu nebo jako společníci.. Nejedná se tedy nutně o agresivní psy, ale spíš o takové, jejichž chování bylo formováno člověkem a jeho potřebami. Dnes se však na tato plemena často pohlíží jako na nebezpečná, což je nejen nepravdivé, ale i nefér.

Označení „bojová plemena“ navíc není oficiální kynologickou kategorií. Mezinárodní kynologická federace FCI rozděluje uznaná plemena do deseti skupin podle jejich typu a původního využití, například mezi teriéry, pinče a knírače, molosoidní plemena nebo pastevecké psy. Samostatnou skupinu „bojových plemen“ ale v této klasifikaci nenajdeme. Stejné členění využívá také Českomoravská kynologická unie.

Jaká plemena jsou nejčastěji označována za „bojová“?

Zastarale a nepřesně jsou takto často dodnes označována třeba plemena jako:

  • americký pitbulteriér – jeho historie je spojena také se psími zápasy,
  • stafordšírský bulteriér – vychází z historických bull-and-terrier psů,
  • americký stafordšírský teriér – mezi „bojová plemena“ se řadí především kvůli svému vzhledu a původu,
  • bulteriér – i u něj hraje roli historický původ,
  • rotvajler – původně pracovní pes využívaný mimo jiné k ochraně,
  • argentinská doga – byla vyšlechtěna především pro lov velké zvěře,
  • dobrman – má pracovní, služební a obrannou historii.

Pozor: Žádný univerzální seznam bojových plemen neexistuje. To, která plemena pod toto označení někdo zahrnuje, se může lišit podle země, médií i konkrétního zdroje.

Pořídit si takového psa má pro některé lidi stále přídech mírného rizika. Když třeba řeknete, že si chystáte pořídit pitbula do rodiny s malým dítětem, většina vašich známých si nejspíš bude ťukat na čelo. Pověst těchto psích bojových plemen je často ovlivněna předsudky a mediálními příběhy, které zdůrazňují jejich sílu a schopnosti.

Znamená plemeno, že bude pes agresivní?

Plemeno může o některých předpokladech psa něco napovědět. Genetická výbava může ovlivňovat například temperament, míru reaktivity, lovecké či ochranné sklony nebo potřebu aktivity. Ani dva psi stejného plemene ale nemusí reagovat stejně. Velkou roli totiž hrají také jejich individuální povaha a zkušenosti.

Z plemene samotného proto nelze spolehlivě předpovědět, zda bude konkrétní pes agresivní nebo zda někoho napadne. I psi se stejným původem se mohou výrazně lišit temperamentem, zkušenostmi i tím, jak reagují v konkrétních situacích. Ostatně i odborné studie upozorňují, že pravděpodobnost pokousání ovlivňuje kombinace dědičnosti, zkušeností, socializace, výcviku, zdravotního stavu, kvality péče a dohledu či chování člověka.

U velkých a fyzicky silných plemen je ale potřeba počítat ještě s jednou věcí. Pokud k incidentu skutečně dojde, mohou být jeho následky vzhledem k velikosti a síle psa závažnější. O to důležitější je zvládnutá socializace, výcvik a bezpečné vedení psa v každodenních situacích.

Co stojí za agresivním chováním?

Agresivní chování může mít u každého psa jinou příčinu a často jde především o reakci na konkrétní okolnosti. Pes se může snažit něco nebo někoho odehnat, uniknout nepříjemné situaci, chránit zdroj nebo reagovat na bolest či silný stres.

Proto je při řešení agresivity důležité nehledat jednoduchou nálepku, ale zjistit, co reakci spouští a jakou má pro psa funkci.

Strach a nejistota

Strach patří mezi časté motivace agresivního chování. Pokud se pes cítí ohrožený a nemá možnost nebo schopnost ze situace odejít, může vrčením, výpadem nebo kousnutím usilovat o to, aby zvětšil svou vzdálenost od toho, čeho se bojí.

Spouštěčem může být neznámý člověk, jiný pes, hlasitý zvuk, manipulace s tělem nebo třeba situace, se kterou má pes spojenou nepříjemnou zkušenost. Proto je důležité nevnímat vrčení nebo výpad automaticky jako nevhodné chování, ale snažit se pochopit, co takovou reakci vyvolalo.

Nedostatečná socializace a špatné zkušenosti

Velkou roli hrají také zkušenosti, které pes získává už od štěněte. Pokud během citlivého období nezíská bezpečné a pozitivní zkušenosti s různými lidmi, psy nebo prostředím, může na ně v dospělosti reagovat nejistě či obranně.

Stejně tak může chování ovlivnit traumatický zážitek, nevhodné trestání nebo opakované vystavování situacím, které pes nezvládá. Pokud například opakovaně zjistí, že vrčení nebo výpad spolehlivě odstraní nepříjemný podnět, může si takovou reakci postupně upevnit.

Bolest nebo zdravotní problém

Agresivní reakce nemusí být pouze otázkou chování. Bolest a některé zdravotní problémy mohou výrazně snížit práh, při kterém pes začne reagovat obranně. Pes, který se běžně nechá bez problémů pohladit, tak může například při bolestivém zánětu ucha, problému s klouby nebo poranění náhle vrčet či chňapnout po ruce.

Pokud se proto chování psa bez zjevné příčiny náhle změní, stojí za to nejprve vyloučit zdravotní problém u veterináře. Teprve potom má smysl hledat příčinu výhradně ve výchově nebo tréninku.

Genetika a temperament

Genetika svou roli hraje také. Psi mohou zdědit určité vlastnosti nebo sklony, například vyšší reaktivitu, citlivost na okolní podněty, lovecké chování či ochranářské tendence.

Neznamená to ale, že genetické predispozice automaticky určují, jak se konkrétní pes bude chovat. Do výsledku vždy vstupují i další faktory, a proto se i psi stejného plemene mohou chovat velmi odlišně.

Chcete-li lépe porozumět příčinám psí agresivity, doporučujeme článek Agresivita u psa: Jak ji poznat a řešit?, kde se dozvíte, jak rozpoznat a zvládnout problematické situace.

Výcvik je důležitější než plemeno

Chování psa nezávisí pouze na tom, k jakému plemeni patří. To, jaké zkušenosti pes během života získává, může páníček do značné míry ovlivnit vhodnou socializací, tréninkem a každodenním vedením, a tak riziko problémových situací výrazně snížit.

Socializace v prvních měsících života je zásadní pro všechna psí plemena. Seznámení s lidmi, prostředím a dalšími zvířaty pomáhá psovi naučit se zvládat běžné situace a snižuje riziko, že na neznámé podněty bude později reagovat nejistě nebo přehnaně. Důležitý je také další výcvik a zkušenosti během dospívání a dospělosti.

Jak psa správně socializovat?

Cílem socializace není štěně během několika týdnů „seznámit se vším“, ale postupně mu vytvářet bezpečné a pokud možno pozitivní zkušenosti s tím, co bude potkávat v běžném životě. Může jít například o:

  • různé lidi včetně mužů, žen nebo dětí,
  • psy a další zvířata,
  • auta, hromadnou dopravu a ruch města,
  • běžné zvuky v domácnosti i venku,
  • manipulaci s tlapkami, ušima nebo tlamou,
  • návštěvu veterinární ordinace,
  • různé povrchy, prostředí a nová místa.

Seznamování by mělo probíhat postupně a bez nucení. Pokud se pes evidentně bojí, není cílem ho za každou cenu dostat co nejblíž k podnětu. Vhodnější je začít v takové vzdálenosti a s takovou intenzitou, jaké ještě zvládá, a obtížnost postupně zvyšovat.

Proč se při výcviku vyhnout tvrdým trestům?

Výcvik by měl být důsledný, ale zároveň srozumitelný a předvídatelný. Vhodné je odměňovat žádoucí chování a učit psa, co po něm chceme, místo spoléhání na bolest, zastrašování nebo tvrdé korekce.

Fyzické tresty totiž mohou zvyšovat stres a strach a v některých případech problémové chování naopak zhoršovat. Zvlášť riskantní může být trestání varovných signálů, jako je vrčení. Pes se sice může naučit vrčení potlačit, samotný důvod jeho nepohody tím ale nezmizí.

Odpovědnost je vždy na páníčkovi. Dobré vedení přitom neznamená jen poslušnost na povel, ale také schopnost rozpoznat situace, které jsou pro psa náročné, včas zasáhnout a nastavit podmínky tak, aby je bezpečně zvládl.

Jak předcházet nebezpečným situacím?

Bezpečné soužití nestojí jen na výcviku, ale také na tom, že jako páníčci zvládnete včas rozpoznat nepohodu psa a předcházet konfliktům.

  • Naučte se číst varovné signály. Zpozorněte, pokud pes ztuhne, odvrací hlavu, olizuje si čumák, snaží se odejít, upřeně sleduje okolí nebo vrčí. Tyto projevy je vždy potřeba vnímat v kontextu celé řeči těla psa.
  • Pes a dítě vždy pod dohledem. Dítě by nemělo psa rušit při jídle nebo spánku, tahat ho za uši či ocas ani ho objímat proti jeho vůli. Pes zároveň musí mít možnost odejít a mít své klidné místo.
  • Včas vyhledejte odbornou pomoc. Pokud pes opakovaně vrčí nebo útočí, už někoho pokousal, intenzivně si hlídá zdroje nebo se jeho chování náhle změnilo, je vhodné obrátit se na veterináře a případně i odborníka na chování psů.

Bojová plemena: co zvážit při výběru štěněte

Pokud jste uvědomělý a zkušený chovatel, který se svému psovi chystá naplno věnovat, nemusíte se při výběru štěněte stresovat špatnou pověstí bojových plemen psů. Místo předsudků berte v potaz svoji aktivitu a plány, které se psem máte. Obávaný dobrman může být skvělou volbou pro aktivní lidi, kteří potřebují hlídacího psa. Rotvajler je věrný a spolehlivý společník s velkým srdcem, který se hodí i do rodiny.

U všech psích bojových plemen je zásadní důsledný, ale laskavý výcvik, který posílí důvěru a vztah mezi vámi a psem. Nezapomeňte na včasnou socializaci – seznámení s lidmi, zvířaty i různými prostředími pomůže předejít budoucím problémům. Pokud máte malé děti, dbejte na dohled, aby si pes a dítě společně vybudovali bezpečný vztah.

Stejně důležitá je i kvalitní výživa, která podporuje nejen fyzickou kondici, ale také psychickou pohodu psa. Bojová plemena mohou být skvělými společníky pro ty, kteří jim věnují dostatek péče, času a pozornosti. Správný přístup udělá z každého psa skvělého parťáka – nezávisle na jeho pověsti.

Přejít nahoru